Není Petrohrad jako Petrohrad

Aneb: Co se stane sedmého listopadu 2015 v Čechách? Něco podobného, jako se stalo 25. října 1917 v Rusku. Dobudeme Petrohrad.

I.

Důchodci jsou v podstatě velmi zaneprázdnění lidé a my, senioři, obzvlášť. Od každodenního shonu si chceme o víkendu odpočinout, ale aktivně. Plánujeme si netradiční zážitky a vskutku originální akce. Prvotní myšlenka, jak originálně strávit víkend uprostřed listopadu vznikla z nevinného přání podívat se do Ruska. „Nejlépe vlakem“, řekl Radim. „Po Transsibiřské magistrále – Moskva-Petrohrad-Vladivostok“. Brzy jsme však usoudili, že akce by to byla pro „našeho důchodce“ časově náročná a finančně hodně nákladná. „A není někde v Čechách Petrohrad?“ Otázala se Maruška a koukla se do mapy. Našla Petrohrad v Čechách mezi Prahou a Plzní. Maličká obec, kde (podle nás) nic není, jen psychiatrická léčebna, pár kopců s rotundou a nějaký rybník. Ani vlak tam nestaví. To nás, studenty-důchodce přece neodradí. Vždyť se učíme, jak máme být aktivní, abychom si uchovali tělesnou i duševní svěžest. To, že do Petrohradu nejezdí vlak a spojení je tam příšerné - nevadí. Tuto překážku zvládneme. Překonávání překážek k našemu životu patří.

Vypravíme se do této maličké obce vlakem – Pendolinem, přejedeme kousek autobusem, někde přesedneme, bude to jako po magistrále, ale s opačným směrem, ne na východ, nýbrž na západ. „Který termín máme před sebou?“ Někdo řekl: „7. listopad – VŘSR!“ „ Ohlásíme se na úřadě jako skupina studentů seniorů U3V s názvem Proměna a pojmeme to jako recesi k oslavě VŘSR“. Tak vnikl plán. Do Petrohradu přijdeme od severu - lesní stezkou, v rukou lampióny, abychom naplnili tradici. Spiklenecky nám půjdou vstříc místní gardy (starostka se svými lidmi), a společně se v předvečer posilníme opečenými špekáčky u pověstné rotundy. Sedmý listopad bude opět rozhodující.

Oslava Velké říjnové revoluce se dřív konala pravidelně 7. listopadu. Probíhala za tmy, osvětlena lampiony, které nesli promrzlí a zmodralí pionýři. Účast žáků základních škol byla povinná. Po slavnostních proslovech vždy následoval závěrečný ohňostroj.

Potřebujeme loď – křižník Auroru. Konstruktér se našel, sice až z Opavy, ale člověk zručný, šikovný a ochotný. Hned našemu záměru porozuměl a s výrobou ihned započal. Růžena vytvořila harmonogram úkolů a koloběh příprav se roztočil. Zjistit, jestli Petrohradem protéká řeka. Ne. Ale je tam rybník, to bude stačit. Zimní palác? Tím může být historický zámeček, ve kterém je dnes psychiatrická léčebna. Jak příhodné pro náš bláznivý nápad. Přijedeme a dobudeme Petrohrad. Ti se budou divit. U rybníka (když nemají řeku Něvu, co naděláme) jim předvedeme vzpomínkové pásmo – recitaci, tanec, zpěv, výstřel z Aurory, vojenské uniformy, které jsme vykoupili v prodejně Army v Opavě. „Zopakujte si historii a jdeme na věc!“ Kdo to zažil – vzpomene. Kdo to nezažil, nepochopí.

Myslíte si, že jsme Vám prozradili celou strategii? Kdepak, naší strategií bude poznat odlehlý kout naší vlasti, kde žijí jistě dobří lidé, podívat se do léčebny psychicky nemocných, dozvědět se jak se tam baví důchodci. Navážeme kontakty, rozvineme spolupráci, vždyť ještě plánujeme sportovní olympijské hry seniorů a v pozadí toho ještě obohatíme svá poznání, budeme se těšit, (v našem věku velice vzácné). Vymýšlení, být v akci a radovat se je rovněž důležité. To už známe z předešlých činností, kdy se smějeme a bereme život s našimi bolavými koleny vesele.

V listopadu už bude asi velká zima. Abychom se zahřáli, výstřel z Aurory nám dá povel k tanci. Zatančíme medvědí tanec a Kája Gott nám k tomu zapěje známou píseň Ej uchněm. První námořník nás posilní stakanem vodky (domácí slivovicí), Lenin s Trockým přečtou dekrety přítomnému lidu, který na závěr již značně promrzlý společně s námi zařve „URÁ!“ a revoluce bude u konce. Pochodovou písní „Pochod rudých námořníků“ obsadíme Zimní palác – psychiatrickou léčebnu, kde už na nás budou čekat s obědem. Při oficiální návštěvě na radnici si převezmeme z rukou starostky klíč od Petrohradu, který jsme hrdě dobyli.

Na oslavu míru v odpoledních hodinách zapojíme místní obyvatele (členy nejrůznějších spolků: hasiče, zahrádkáře, možná přijdou i fotbalisté) do soutěží a her. S našimi novými přáteli se rozloučíme mazurkou na slova písně „Měla babka čtyři jabka“ a za zpěvu národních písní nasedneme do auta a vypravíme se domů, do Bruntálu.

O vánočních svátcích budeme vnoučatům vyprávět příběh o dobytí Petrohradu a jiné skvělé pohádky, které budou z naší vlastní dílny. Tak se bavíme my. A jak se bavíte vy?

Dobyli jsme Petrohrad

Aneb: „Říkali nám Růženky“.

II.

Větší kouzlo z neznámého jsme nezažili. A byla to opravdu výprava do neznáma, i když jsme měli jasný plán.

Začátky nebyly vůbec jednoduché. Po prvním ochabnutí nadšení a elánu se vkrádaly myšlenky: „Co jsme si to jen vymysleli?“ Přicházely i názorové konfrontace. Někteří dokonce od plánu ustoupili. Ale ti skalní, ti vydrželi a dnes už ví, že vyhráli a také zvítězili.

Nadešel náš nový den. Prošli jsme všemi přípravami od nacvičování připomínkového pásma k VŘSR, shánění vojenských stejnokrojů, doplnění maličkostí, jako jsou opasky, medaile a rudé hvězdy, až po zhotovení křižníku. Poté jsme beze strachu přestoupili před své rodinné příslušníky a oznámili jim svůj hrdý záměr o dobytí Petrohradu. „Co blbneš! Na stará kolena furt něco vymýšlíš! Ty ses úplně pomátla!“ „Jak na stará kolena?!“ Pohnulo to mou myslí.

Stárnutí? „Nemyslím na to. Užívám života“, odvětila jsem. „Pamatuj si, že lidské tělo mládne tím, že se užívá, a chátrá, pokud se od něj málo chce. A člověk se už vůbec nerozvíjí, pokud na něj nejsou kladeny nároky. Proto si vytváříme takové situace, aby byly pro nás náročné. My jedem!“

V pátek šestého listopadu vyjíždíme v sedm hodin ráno. Naši příznivci se přišli s námi rozloučit a udělat si fotky na památku. Jinou příležitost už mít nebudou. Cesta ubíhá, každá zastávka na benzínce sčítá kilometry a odpoledne už jsme na místě v autokempu u Jesenice. Po krátkém odpočinku přejíždíme do Petrohradu a spěcháme s lampionky na smluvené stanoviště, kde už na nás čekají místní gardy. Zrovna se setmělo. Vystupujeme jako kačenky za sebou do strmého kopce, pod nohama šustí spadané listí a nad hlavami září lampiónky. Vstupujeme do rotundy, poslechneme si uvítací proslov paní starostky, obejdeme historickou kapli, nahlédneme do hladomorny a vracíme se k prostřenému stolu pod zvoničkou. Někdo již rozdělal oheň. Skláníme s nabodnutými špekáčky nad plameny a zahajujeme neformální rozhovory o tom, kdo jsme a proč jsme přijeli. Paní starostka, protože nás nezná jménem, nás oslovuje Růženky a tím vnáší kouzlo přijetí a začlenění mezi sebe. Místní nám ponoukají domácí ringlovičku a pod hvězdnou oblohou se při setkání dává do pohybu pozitivní energie.

Uvědomuji si, že někdy poznáme sami sebe, až když máme cizímu člověku vysvětlit vlastní příběh. Snažíme se o to všichni, jak tam jsme, a v duchu koukáme, jak to jde snadno. Ostych se nedostavil, jde stranou a my se dozvídáme a také se vyptáváme, co oni a jak zítra. Každého člověka, se kterým se zde setkáváme, vnímáme jako nového učitele v nové situaci. Bez ohledu na okolnosti, stávají se pro nás novou příležitostí k osobnímu rozvoji a možností měnit svůj pohled na svět. Vždyť nejen v cizině, ale hlavně u nás doma, máme odlehlé kouty, kam jsme se v dosavadním životě ještě nepodívali a to možná proto, že se nám zdají být příliš odlehlé a nezajímavé, bez atraktivních upoutávek. A to už nás nehřeje nejen oheň táboráku, ale poznání, jak je zde, pod noční oblohou, s cizími lidmi krásně.

Po špekáčcích pociťujeme žízeň a tak nás chuť na pivo svede do malé hospůdky, kde sedí tři štamgasti a kde do kamen přikládají uhlí sypané z plechových kyblíků, tak jak to známe z dob našeho mládí. Ach ta nostalgie. O nohu se mi otře vykrmený kocour a tiše zapřede. Hospodský po prvním překvapení takové návštěvnosti zrychlí s obsluhou a rozhovory se předou a předou, tu a tam je protrhne salva smíchu. Hodiny na kostelní věži odbíjí devátou večer. „Je nutno ještě nacvičovat. Nic neumíte, zítra bychom si trhli ostudu. Jdeme!“

Každý drží v ruce svůj tahák a hlasitě zpívá do tmy melodii ruské písně Katuša. Recitace básně „Sedmička v mém kalendáři“ jde každému velice ztěžka, proto musíme nácvik opakovat znova a znova. Se značnou únavou zalehneme pod peřinu a ve stavu polospánku uslyšíme: „Vstávat! Rudý kútik!“ Je to heslo, kterým se svoláváme k ochutnávce domácí slivovice. Jak kdo usnul, mi není známo, ale v sedm hodin ráno jsou všichni na rozcvičce. Na balkóně stojí Marta v noční košilce, která jí sahá nad kolena a fotí Mirka, jak v čepičce proti chladu máchá rukama kolem sebe. „Pojď blíž“, volají chlapi, aby mohli pohledem něco zachytit.

Blížíme se do Petrohradu a za plotem jedné vilky v Černčicích stojí na parapetu koza. Tiskne se suverénně k oknu a kouká na nás. Blejsknu si ji foťákem a jedeme dál. V devět máme být oficiálně přivítáni na obecním úřadě. Fakt oficiálně. Starostka vyběhla v lodičkách a šatičkách, na krku trikoloru s plaketou obce, za ní pan místostarosta. Uděláme zběžně pár společných fotek pod obrovskou lípou a vcházíme do budovy. Uprostřed haly stojí v půlkruhu ruské matrjošky, v rukou drží klobásky a butylku se slivovicí. Počastují nás a uvedou nás do zasedací místnosti se slavnostní tabulí. Káva, cukroví, buchty, oficiální proslovy a poutavá přednáška z úst pana místostarosta o historii obce a budovy úřadu. Prozradil nám jednu známou pravdu o Petrohradu, že je to jediná obec, kde blázni žijí odděleně.

Následuje prohlídka interiéru, knihovny a terasy s vyhlídkou do okolí. Poté navštěvujeme za doprovodu ředitelky školy místní malotřídku s mateřinkou, pochválíme výzdobu a za malý okamžik obdivujeme snahu starostky o zachování historických památek v Bílenci. Také bychom chtěli vidět léčebnu. „Ano. Už na vás čekají“, řekne starostka. Do místní krásné kaple nás pouští průvodce, vysoký pořízek, klíčník, samou podstatou terapeut místních pacientů. Prozradí nám rozdíl mezi pacientem a pracovníkem, který není než v tom, že pracovníci jsou ti, kteří mají klíče. Zákaz focení pacientů a celého areálu chceme dodržet, není to snadné, ale nakonec poslechneme. Po úvodní prohlídce zrenovované kaple procházíme budovou, pak přes nádvoří, kde se setkáváme s pacienty. Jsme osloveni jedním z nich. Táže se, jestli by nám mohl zazpívat. Vyslechneme si ho, poděkujeme a procházíme do dalšího traktu budovy, kde vidíme jídelnu, kavárnu, obrovskou posilovnu, keramickou a výtvarnou dílnu a stolařství. Vstupujeme do nově rekonstruované bývalé sýpky, kde jsou v několika patrech instalovány výtvarné, sochařské a jiné ruční práce pacientů. Nádherné. Je to chlouba pana terapeuta. Škoda, že se pan ředitel nestihl vrátit z dovolené, abychom ho počastovali obdivem a chválou. Jistě by nám také řekl mnoho dalších zajímavostí o psychiatrické léčebně, do které nám povolil – výjimečně!! – vstup a prohlídku. Někteří místní obyvatelé toho využili a také se přišli podívat.

Je sedmého listopadu.

Nyní přichází na řadu připomínkové pásmo k VŘSR, pár bodů historie a trochu legrace, recitace, zpěv, medvědí tanec, výstřel z Au-roury, pořádný záklon při pití stakanu vodky (slivovice). Za zpěvu písně „Pohod rudých námořníků“ a za potlesku našich obdivovatelů odcházíme do léčebny na oběd. Šmakovalo všem. Únava se dostavila, ale krátké posezení na lavičce v objetí slunečních listopadových paprsků v zámeckém parku (psychiatrické léčebna je v areálu dřívějšího zámku) nám ulevilo a my pookřáli.

První část návštěvy máme za sebou. Odpoledne nás čeká opětovné setkání s představitelky místního ženského spolku Venuše. To by jste koukali, co všechno umí. My jsme koukali také, neboť čím nás překvapily dopoledne, to byl slabý odvar toho, co jsme shlédli odpoledne. Naše počínání nemělo konce. Hrou na molekuly jsme chtěli docílit mačkání a tulení se k sobě. Čím víc na tělo, tím líp. Nevím, kdy jste vy naposledy hráli „molekuly“, ale tato hra přináší radost nejen dětem, ale i dospělákům. Měli by jste vidět, s jakou vervou se dokážou “molekuly“ slučovat a navzájem se rvát o každou „molekulu“ zvlášť.

Hra „Evoluce“, neměla chybu. Paní starostka kvokala jako vzteklá kvočna, konstruktér au-roury pípal jako osamělé kuře a opice poskakovaly s groteskním výrazem ve tváři kolem dokola. Člověkem se nestal asi nikdo. V tomto případě evoluce selhala. To však nevadí, účel byl naplněn. V dalších soutěžích jsme prověřovali mužský důvtip a obratnost, jak s revmatickými koleny dokážou přenášet za krytí rozevřeného paraplete míčky do hnízda. Nasávání lentilek brčkem a přesouvání na určené místo, zase prověřilo schopnost zadržet dech po dobu, než byl úkol splněn. Se smyslem pro fair play bychom to ovšem nevyhráli. Sem tam nějaký švindl místní rychle odhalili. Nemohli nám však odpustit, že Mirek nabonzoval, že šéfredaktorka chtěla po časovém termínu ještě dopisovat nějaká moudra do novin. Redakční rada zastupující Bruntál a Petrohrad formou zpracování novin představila svoji obec. Zvolený šéfredaktor pak práci za skupinu prezentoval. Nikdy nepochopím, proč se v rubrice „bulvární zprávy“ ocitli někteří současní radní, a jestli se správně píše: dobyli nebo dobili. Každopádně v petrohradských novinách, které se staly naší trofejí, je písemný důkaz o tom, že jsme Petrohrad skutečně dobyli.

Nádhernou tečkou bylo vystoupení žen ze spolku Venuše. Vpluly na parket v přestrojení labutí a na melodii P. I. Čajkovského „Labutí jezero“, obkroužili starostku mávající praporem v národních barvách. Baletní kreace byly vypilované k dokonalosti, protože před tím nacvičovaly se samotným mistrem baleťákem Harapesem.

Radostné veselí zavládlo mezi všem přítomnými. Poslední fotky mobilem, poslední slova poděkování a přichází loučení. Je konec. Objímáme se navzájem s něhou nám vlastní, povzbuzenou zkušenostmi a štěstím.

Možná, že jsme se na začátku naší cesty ptali ve svém seniorském nitru, zda existuje ještě něco jiného, než stárnutí bez jakýchkoliv cílů. Cíle jsou, jen si je musíme hledat. Ve stáří se musíme chopit každé příležitosti a pokusit se s každým novým dnem znovu se narodit a pohlížet na svět, jako na prostředek odstranění izolace. Cestu zpět k mládí už asi nenalezneme, ale hledat cestu, jak si udržet mladé myšlení, to můžeme. Mladé myšlení bývá pozitivní. Mladí lidé takzvaně nedělají z komára velblouda a neztěžují se zbytečnými starostmi. Berou věci s nadhledem. Když narazí na nevyhnutelné problémy v životě, místo hořekování nebo rezignace, se je snaží vyřešit. Proto my dříve narození, hledejme znovu sebejistotu a nadšení. Chceme-li mladě myslet, je třeba najít si motivaci učit se, objevovat a pátrat po něčem novém. A věřte, že možností je mnoho. Toto nejsou jen informace, ale i inspirace, námět a nápad, jak žít s radostí.

Senioři, na nic nečekejte a žijte!

Bc. Růžena Urbanová
V Bruntále, dne 11. listopadu 2015

FOTOGALERIE: 11.11.2015 - Dobyli jsme Petrohrad

U3V